Stručná historie vzdělávání

Ve vzdělávání má většina lidí v povědomí světce Komenského a matku Marii Terezii. Jak tomu bylo před nimi, proč se začal stát montovat do vzdělávání a proč se za posledních sto let skoro nic nezměnilo?

Stručná historie vzdělávání nižších vrstev

Od nepaměti až do počátku letopočtu nejsou dostupné záznamy o vzdělávání nižších vrstev. Dá se předpokládat, že vzdělávání zajišťovali rodinní příslušníci a známí a že tedy bylo ryze praktické. Dokud nenarušovalo mocenské vztahy, stát do něj nijak nezasahoval. Od Sókratovských dob je zaznamenán rozvoj filosofie, která se stala oblíbenou kratochvílí mnoha svobodných občanů. Dle Kratochvíla tak vznikaly školy (scholé = volný čas), neboť tak trávili významnou část svého volného času.

Od 3. století se stalo křesťanství státním náboženstvím Římské říše, kdy církev a stát vzájemně upevňovaly svou moc nad ostatními vrstvami obyvatel. Dá se předpokládat, že náboženství sloužilo jako výuka k jedinému správnému světonázoru (JSS), který se střídající se převahou definovali tu panovník, tu církev. Výuka k JSS umožňovala kontrolu větších území.

Od Tereziánských reforem motivovaly tyto diktátory rozvoje manufaktur: pro výrobu dílů potřebuje dělník umět počítat, a číst. Čtení je pak teoretická znalost psaní. Manufaktury rozvíjely průmysl umožňující větší vojenskou sílu. V průběhu několika málo let vznikly desítky škol a církev ochotně dodala učitele s tím, že mezi triviu (čtení, psaní, aritmetika) zařadila též náboženství jako JSS.

Později manufaktury nahradily továrny a těžký průmysl, ale princip vzdělávání dělníka i mocenské zájmy továrníků se od manufaktur příliš nelišily, tak vše zůstalo při starém. Továrníci však díky tržním mechanismům vedoucím ke vzniku korporací a monopolů však už nepotřebovali církev, která byla z definování JSS nedobrovolně vytlačena. Jako JSS pak vlastníci velkokapitálu definovali názor ekonomický, který koncem minulého století vytlačil všechny ostatní.

S nástupem automatizace se stali dělníci nahraditelnými, jejích nabídka začala převyšovat poptávku a tím se snížila jejich životní úroveň na úkor služeb (řemeslníci, IT, obchod, turismus a další). V tomto prostředí je nezbytné naučit se především praktické dovednosti, komunikaci, podnikání a samostatnosti (vzdělání nad rámec trivie lze delegovat na dělníky, takové ty jedničkáře ze střední, kterým se v prostředí služeb říká sekretářky, asistenti a podobně). Podle Parkinsonova zákona však přes nepotřebnost narostl počet úředníků tvořících stát. Ti si podrželi monopolní kontrolu nad výběrem daní, tvorbou legislativy a nad donucovací mocí (policií a armádou). Ti podle téhož zákona nejsou schopni jakkoliv reagovat na změnu, a tak se státní vzdělávání od Marie Terezie v principu nemění. Až do rozvoje automatizace nebyly zásadní změny zapotřebí, dnes však nešťastnou shodou okolností potlačuje zmíněné klíčové dovednosti a vzdělávací emancipace od státu se tak stává nutností.

S rozvojem globalizace nastává jev, kdy zástupci nejsilnějších korporací získávají legislativní vliv (lobby) a tak i moc nad daněmi (formou získávání státních zakázek na míru). Státy se tak postupně stávají bezvýznamnými, mocenské hranice nastávají na poli trhu, pro který jsou národní hranice lhostejné. JSS se stal vyhroceně ekonomický.

Stručná historie vzdělávání vyšších vrstev

Vzdělávání vyšších vrstev bylo vždy odlišné. Od nejstarších dochovaných dob (Poučení Ptahotepa, cca 3.500 př.n.l.) po Římskou říši Quintilianus 1. stol. n.l.) se různé kultury shodly, že by vzdělávání nemělo studenta zahlcovat, aby v něm nevzbudilo odpor. U nižších vrstev se dělníka nikdo neptá na názor, vyšší vrstvy tedy správně předpokládají, že vztah dělníka ke vzdělání bude spíše negativní, a že tedy nesmí dostat moc svobody (což je v souladu s jejich zájmem udržet si moc).

Vzdělání vyšších vrstev bylo většinou realizováno učiteli, neboť do něj rodina investovala za cílem úspěchu, aby se moc udržela v rodině. Pro vzdělání nižších vrstev byl primární rozvoj poslušnosti, k čemuž stačili pedagogové. Investici do tohoto vzdělání prováděl stát a církev, neboť tak uplatňovali svou moc a vliv. Osvícenský absolutismus a křesťanské hodnoty byly jen chabou zástěrkou nad faktem, že investice se musí vyplatit. Že investor investuje s vidinou zisku. Že tento zisk je generován vykořisťováním obětí vzdělávání. Pro nižší vrstvy však tato zástěrka stačí. Z toho empiricky plyne, že se vyplatí odejít ze školy, kde učí pedagogové, (kteří si se svými svěřenci v nejlepším případě neproduktivně hrají a v horším případě je zatěžují svými komplexy) a investovat do učitele.

Jan Turoň