Pedagog vs. učitel

Dlouho u nás převládá povědomí, že učitelé by měli dostat přidáno, že vzdělání je základ. Ve všech kulturách byli učitelé přirozeně bohatí a ctěni, jelikož rekrutovali z těch nejúspěšnějších a byli vyhledáváni, aby předali své zkušenosti dětem bohatých a mocných. Ale kdo jsou pedagogové?

V českých školách nejsou učitelé, ale pedagogové. Slovo pedagog pochází ze starověkého Řecka: bylo to povolání domácího čo obecního otroka, jehož úkolem bylo, aby dítě šlo z rodiny přímo za učitelem a od učitele opět zpátky k rodině. Narozdíl od učitelů - ctěných mistrů svého oboru - roli pedagoga žádný svobodný člověk dobrovolně nevykonával a nemělo žádnou společenskou prestiž.

Pod pojmem učitel si vybavíme úspěšného vizionáře, který zájemcům ukazuje svoji cestu. Učitel tedy nepotřebuje státní plat, jelikož je díky úspěchu bohatý a vizionáře peníze nemotivují.

Pedagogové by měli akceptovat tento rozdíl mezi pedagogem a učitelem. Neměli by lhát a předstírat, že jsou experty v oboru. Předmětu, kterému vyučují, rozumí obvykle velmi povrchně a profesionálně se jím obvykle neživí (jsou placeni státem z daní). V žádném případě tedy pedagogům nepřísluší hodnotit studenty, na to narozdíl od mistra nemají kvalifikaci.

Učitelem se člověk nestane tak, že vystuduje pedagogickou fakultu. VŠ obory jsou lživě pojmenované jako Učitelství pro 2.stupeň ZŠ a SŠ. Není to učitelství, ale pedagogika. Učitelem se člověk stane přirozeně tak, že vzniknou zájemci, kteří si přejí, aby je učil.

Dnešní role pedagoga

Skutečná role závisí na stupni, kde pedagog působí: na MŠ je vychovatelem. Na 1. stupni ZŠ může být skutečným učitelem, neboť čtení, psaní a aritmetiku využívá dnes každý vystudovaný dospělý profesionálně na vysoké úrovni.

Chce-li se pedagog stát učitelem od 2.st. ZŠ výše, musí se v prvé řadě stát profesionálem. Studenti si ho musí vybrat a on si musí vybrat své studenty. Také musí definovat své vlastní kurikulum odpovídající jeho zkušenostem a jeho cestě. Tyto a další požadavky na reálné vzdělávání jsou v příkrém rozporu se školstvím, paradoxně tedy musí ze školství odejít.

Chce-li být dobrým pedagogem, musí se v prvé řadě zříci hodnocení a učení, pro které nemá kvalifikaci, které přísluší učitelům. Jeho přínos společnosti spočívá ve zprostředkování komunikace mezi učitelem - mistrem, studentem a jeho rodinou.

Zprostředkování komunikace

Začínající pedagog by měl tedy vyhledat mistry svých předmětů a rozmlouvat s nimi. Aprobace mu umožní, aby rozuměl tomu, co mistrova práce obnáší, psychologie, sociologie a vlastní empatie mu umožní udělat si představu, kdo je pro tuto práci vhodný. Od mistra by měl vyzvědět, co člověk musí znát a umět, aby mohl začít pracovat na nejjednodušší pozici v mistrově oboru umožňující další rozvoj. Na základě pravidelných rozhovorů s mistry aktualizuje tematické plány svých předmětů (něco zastarává, naopak bývají zapotřebí nové věci). Tím si osvojuje klíčové kompetence samostatnosti, podnikavosti, komunikace a řešení konfliktů. Při rozhovorech tím může inspirovat ty studenty, kteří tíhnou k tomu nabýt je podobným způsobem.

Poté by měl pedagog přátelsky rozmlouvat se studenty, pomáhat jim objevovat, kým jsou: zkoumat s nimi příčiny jejich emocí, charakteristické rysy jejich osobnosti a záliby. Měl by také poznat rodinu studenta, její hodnoty a její fungování. Měl by s nimi rozmlouvat, co by pro studenta bylo vhodné a všichni by měli dospět ke konsenzu. Toto je výchozím bodem: bez tohoto konsenzu nelze začít vzdělávat. Kdo jej nedosáhne, do školy pouze chodí, ale nic se tam nemůže naučit.

Pedagog poté studenta naučí základům, které si mistr určil, předá mu studenta a hodnocení nechá na mistrovi. Dobře odvedená práce pedagoga se pozná tak, že jsou spokojeni mistr, student i jeho rodina. Takový pedagog pak může být od mistra a rodiny placen, nepotřebuje být státním zaměstnancem. Dobří pedagogové tedy mohou vykonávat svou činnost nezávisle na školách. Státní plat tedy potřebují pouze špatní pedagogové. Ten plat by tedy měl být co nejnižší, aby měli motivaci stát se dobrými pedagogy. Vysoký státní plat pedagogů naopak láká do školství neschopné lidi (schopný člověk se nikdy nespokojí s pozicí státního zaměstnance).

Přirozená autorita

Přirozenou autoritu pedagog získá tak, že naslouchá, že si je vědom, že není učitelem ani psychologem. Přirozenou autoritu pedagog ztrácí, když někomu něco vnucuje: to znamená, že nenaslouchá, že neví, co je pro koho žádoucí. Díky tomu kolektiv studentů špatného pedagoga neuznává a ten musí autoritu nahradit vynucováním kázně. Přirozená autorita a násilné vnucování své vůle jsou opačné pojmy a rozdíl vyplyne, jakmile se studenti ocitnou v situaci, kdy pedagogovi naslouchat nemusí. Důsledkem vnucování je, jak bylo popsáno výše, že se studenti učení vyhýbají místo aby ho vyhledávali. Dospělí lidé, kteří se už nechtějí vzdělávat, jsou objektivním pomníkem špatné práce pedagogů v jejich dětství.

Pedagogovi nebo rodiči se občas stane, že student chce něco opačného než oni. Pokusy lámat vůli manipulací (s takovou z tebe nic nebude), silou (udělej to, nebo...), citovým vydíráním (co já si s tebou počnu) a jinými fíglemi může uspět v tu danou chvíli, ale v dlouhodobé perspektivě rozvíjí zmíněnou patologii a student přejímá tyto vzory neúspěchu do vlastního života.

Dobrou cestou je naslouchat a nechat si vysvětlit postoj studenta (upřímně, ne toxickými řečnickými otázkami typu Jak si to vlastně představuješ?, Co za kravinu sis to zase vymyslel? a podobně). Pokud je postoj dobře zdůvodněný, pak jej respektovat, vysvětlit vlastní postoj a společně hledat řešení akceptovatelné pro oba. Tento přístup je vhodný pro adolescenty mající vlastní názor, mladší děti se v sobě občas ještě tak nevyznají a na vlastním názoru tak nelpí.

Občas naléhavost situace neumožňuje takové řešení. Pro tyto případy je možné se předem domluvit, že přímý příkaz rodiče/pedagoga student ihned poslechne, a v klidnější situaci se pak vše rozebere. Tento přístup funguje, pokud nejsou příkazy zneužívány pro situace, které umožňují diskuzi.

Ve všech případech je autorita založena na důvěře a vnucování důvěru podkopává. Při vnucování student poslechne, protože je přemožen. Vynalézavost a schopnosti studentů ale časem rostou a síly vynucovatelů klesají: je jen otázka času, než student přemůže toho, kdo si vynucuje autoritu (pedagogové se tomu vyhnou tím, že student odejde ze školy, ale odskáčou si to ti, na které to bývalý student přenese). Jelikož byl vzoru vynucování dlouhodobě vystavován (často s pocitem křivdy, a tedy s potřebou msty), nejspíše jej použije, protože na něj dobře fungoval. Potlačená empatie mu pak umožní, aby jej uplatňoval i u vlastních dětí, často se zvráceným uspokojením typu škoda každé facky, která padne vedle.

Tento liberální přístup mnoho lidí zaměňuje za ne-výchovu, kdy vychovatel nechá dítě bloudit místo toho, aby s ním objevoval cestu. Bývá dnes módou tento liberální přístup prezentovat jako jediný správný. Některé povahy však vyžadují vedení definované v 19. století Johannem Herbartem. Vedení je ale autoritativní, a proto nemůže být vnucováním. Je lepší aplikovat výchovu, která je vychovateli přirozená (případně zkusit drobné modifikace), než se pokoušet o aktuálně módní výchovu, kterou sám nemá v srdci.

Jak být dobrým pedagogem v reálu

Výše zmíněná představa dobré práce pedagoga naráží na realitu státních škol, kde má pedagog na starosti studenty ve skupinách po třiceti, kde jsou studenti zahlcování spoustou věcí (ke kterým mnohdy ani nemají vztah) od ostatních učitelů, kde každý klade důraz na něco jiného, často protichůdného. Pedagog je také zahlcen spoustou zbytečností: zapisování do třídní knihy, postávání při dozorech na chodbách, chozením na hromadné porady (porada může být produktivní jen při jednotkách účastníků), absolvováním BOZP, DVPP a dalších zfixlovaných školení.

Výchozím krokem je napsat tematický plán co nejvágněji, ideálně tak, aby jeho výstupy měli studenti už na vstupu. Čím vágnější temaťák, tím více svobody při výuce. Dalším krokem je zjištění, kdo co dalšího studenty učí a jaké metody k tomu používá. Poté přistoupit k výuce tak, aby využil klíčových kompetencí nabytých jinde a rozvíjel u studentů ty, kde nad kolegy naopak vyniká. Poté si osvojit techniku vedení produktivního rozhovoru, vystříhat se nešvaru většiny učitelů, kteří hodně mluví a málo naslouchají.

Domlouvání se s mistry, rodinami studentů a vytváření kompatibilních skupin studentů zabere celý rok. Obsah předmětu v prvním roce je téměř nepodstatný, výuka dle tematického plánu je spíše takovým kořením, které se tu a tam přidá, dochází-li hlavní diskutované téma - studenti samotní. Primární je rozvoj klíčových kompetencí, vzájemné důvěry a nastavení studentů na produktivní přístup.

Statisticky nejspíš většina studentů nebude mít zájem o učitelovy aprobace, jelikož předmětů a oborů lidské činnosti je mnoho a lidé jsou každý originál. Takoví studenti jistě zapomenou vše, co se na hodinách probíralo. Důkazem dobře odvedené práce pedagoga zde je, když takoví studenti neztratili na hodinách ke škole pozitivní vztah a že jsou činorodí v jiném předmětu a nezahálí. Dobrý pedagog nenutí svůj předmět těm, kteří směřují jinam, nesnaží se např. lhát studentovi kutilovi, že znalost biologie je pro něj klíčová.

Vlivem špatné výchovy jsou někteří studenti plní nectností. Lžou, rádi ponižují, jsou nestřídmí, zpupní, neupřímní a podobně. Bylo by vhodnější takové umístit do škol zvláštních, kde by se v prvé řadě učili ctnostem, které jsou pro dobře vychované studenty samozřejmostí. Stát však zvláštní školy inkluzí zrušil, a tak se staly zvláštními všechny. Práce dobrého pedagoga se projeví tak, že pokleslí studenti si osvojují ctnosti ve větší míře než řádní studenti neřesti. Většina pedagogů je ale plná neřestí, a tak ctnostem učit nemohou.

U dobrých studentů a spokojených učitelů musí dobrý pedagog myslet také na to, jak se zapojit do soukromého vzdělávacího procesu: získávat pozitivní reference, definovat zisk své práce a získat na tomto zisku podíl. Pokud si osvojí nějakou práci na profesionální úrovni a není výdělkem plně odkázán na školu jako zaměstnavatele, je na dobré cestě stát se učitelem.

Měli by učitelé dostat přidáno?

Učitelé jsou bohatí lidé a peníze nepotřebují. Pedagogové by měli dostat pouze ekvivalent toho, co na podpoře na úřadu práce, aby byli motivovaní komunikovat s rodinou a s učiteli a vydělat si tak. Pokud pedagogům přidáme, nic je nebude motivovat se zlepšovat, budou si moci dělat vše po svém proti zájmům studentů a rozvinou se u nich patologie. Pedagogové by tedy měli dostat naopak ubráno na úroveň životního minima, teprve pak odejdou ti neschopní. Teprve pak může role pedagoga získat nějakou společenskou prestiž.

Jan Turoň