Nezávislý dějepis

Nezávislý dějepis

Procházel jsem se jednou s německou kamarádkou po písecké náplavce, kde město každoročně pořádá kulturní akci soch z písku. Tenkrát to byly sochy ke stoletému výročí založení Československa: jedna ze soch znázorňovala českého lva stojícího na německé orlici rakousko-uherské orlici (jak mou neznalost poopravil Martin, na pointu sdělení to ale nemá vliv). Tehdy se ukázal kontrast, proč zrovna tato symbolika převažuje, když současná generace žije něčím úplně jiným.

Není mi úplně jasné, co se nám předchozí generace snaží sdělit. Snad si máme neustále připomínat, že Němci jsou zlí. Snad to má povzbudit národní identitu. Snad to má utěšit traumatické vzpomínky pozůstalých pamětníků. Nebo je to snad pouhá umělecká inspirace, která jen chce tvořit sochy. Upřímně nevím.

Historii píší vítězové: nejhorší zvěrstvo 2. světové války bylo svržení atomovek na civilisty. Kdyby vyhráli Němci, říká se holocaust této události a koncentráky by byly nahlíženy jako politováníhodná nutnost pro ukončení války. Památníky na tu válku zdůrazňující německou vinu jsou zcestné: kdyby Češi měli dost moci, mstili by se Němcům stejnou měrou, jak dokládá poválečná politika Československa. Němci se mstili za ekonomickou nadvládu Židů. A Židé prostě jen vytvořili soudržnou subkulturu uvnitř národa. Vítězové zkreslují tato fakta tím, že všechnu vinu házejí na poražené, což jim umožňuje totéž vykořisťování, které mělo za následek válku. A podporují vznik soudržných subkultur, které nejsou solidární s národem, ve kterém vznikají (vlastenectví se dnes nálepkuje jako xenofobie). Český lev stojící na německé orlici je opět pokus o zdůrazňování vlastní morální nadřazenosti, kterou vyčítáme nacistům. Nutná podmínka míru je tedy odmítnout verzi historie vítězů jako apriori lživou. Německé památníky mi zní poctivěji: Krieg nie wieder.

Pokud stará generace stále žije minulostí, zdůrazňuje své problémy a nevšímá si současných problémů, ztratila kontakt s realitou, degradovala se na subkulturu oběti, nezískala s věkem moudrost a nemá současné generaci co říci.

Dnes řešíme úplně jiné problémy. Svět se už neřídí imperialismem, ale ekonomikou. Světu reálně vládnou velké korporace, státy plní spíše už jen drahou ceremoniální roli posvěcování prolobbovaných zákonů. Státní hranice jsou nahrazovány sférami vlivu korporací. Máme sice národní kultury, proti těm ale korporace nebojují (zajímá je nejvýše, co jde v dané kultuře naodbyt a podle jakých zvyklostí se tam dá prosadit). Německo nás zajímá převážně kvůli automobilovému průmyslu, který koupil Škodovku, kvůli obchodním řetězcům, které zde ovládají trh a kvůli našemu exportu do Německa. Řešíme problém, že jsme subdodavatelé, že zisk je vyváděn zahraničním firmám. Do tohoto stavu jsme se dostali rozhodnutím našich politiků a vinit můžeme pouze sebe, že jsme to dopustili.

Ekonomika vytlačila ideologie. Nemáme žádný morální problém ve velkém nakupovat ze zlého čínského komunismu. Němci už nejsou zlí nacisti, zatímco Rusové jsou stále zlí Sověti. Pravý důvod tohoto nálepkování je ale čistě ekonomický: Západ chce rozšířit svůj trh, a tak se mediálně oslavují názory trhající tržní vazby Evropy k Východu a emocionálními apely se haní názory tyto vazby posilující.

Přestáváme se starat sami o sebe a nést za sebe zodpovědnost. Subkultury oběti dávají okázale najevo své pocity (BLM, LGBT, Zelení ap.) a nahrazují svým úpadkem (nejsou schopny nic tvořit, jen kritizovat) skutečnou kulturu. Doufáme, že to stát vyřeší za nás. Stát ale dnes už nezastupuje národ: stal se nástrojem malé skupiny oligarchů hájících své zájmy, přivlastnili si armádu, legislativu, daně a utahují šrouby. Místo abychom se začali bránit, upínáme se třeba k Bohu, k Blanickým rytířům, hledáme lídry (Führery), kterým bychom se mohli svěřit (a pak na ně nadávat, když to dělají po svém). Což takhle pro změnu převzít za sebe zodpovědnost? Třeba za své vzdělávání? Máme odvahu se do toho pustit, když to v případě neúspěchu nebude na koho svalit?

Jan Turoň